sobota 8. prosince 2012

Pevnost Kapitána Jacka a lávová pole

15. října kolem čtvrté odpoledne konečně překračujeme hranice Kalifornie. Počasí se vylepšilo, konečně neprší a je pěkně. Navíc u hranic potkáme na sloupu orla, takže je to americká totálka, idilka a tak všelijak podobně.
Krajina se u hranic celkem rychle mění, hluboké lesy Oregonu necháváme za sebou a ocitáme se poblíž oblasti Lava Beds. Tráva je tu suchá a žlutá, kopce-sopky okolo jsou kuželovité a kolem silnice je to samé lávové pole. Z dálky to sice působí celkem v pohodě, ale ostré kameny na chození moc nejsou. Když už se člověk na lávové pole vydá, tak je to jak chodit po čerstvém oraništi, jen s tím rozdílem že oraniště je příjemně měkká půda, láva je tvrdá a ostrá potvora. mezi lávou pak vyrůstají různé keříky a stromy.
Hned po příjezdu vyrážíme na Schonshin Butte, což je kužel bývalé sopky ze kterého je dobrý výhled. Není to žádný extravýšlap, nahoru se dá vyběhnout za dvacet minut, ale protože je kolem v podstatě jen rovinka tak je výhled zhora fajn. Nahoře je taky pozorovatelna ze které správci parku Rangers sledují okolí. Musím říct, že strávit tady noc a koukat zhora na krajinu ozářenou měsícem musí mít něco do sebe....
Stromy a keříky ve svahu jsou parádně obrostlé mechem, asi tu občas dost funí. A když už nejsou keříky, může člověk aspoň obdivovat ostré šutry a lávu (barvy jdou od černé až po cihlově červenou) a díry v lávě co zbyly po stromech. Vím, zní to divně, ale prostě když tu tekla láva, tak některé velké stromy oblila a než stačil kmen shořet tak okolo zatuhla, takže se tu dají najít otisky kmenů a kořenů.
Mimo lávových polí a kráterů je v Lava Beds spousta jeskyní. Nejsou to takové ty krápníkové jak známe od nás z Moravského Krasu ale spíš takové díry do země. Sice jsem upozorňoval, že bysme před vlezením do jeskyně měli pořešit screening na "nemoc bílých nosů", což je nemoc netopýrů kterou může člověk přenášet např. na oblečení a zapříčinit tak vyhynutí celé kolonie, ale ostatní členové výpravy mě ignorovali. Chudáci netopýrci, ohrožujeme je! No ale jeskyňka byla spíš menší a žádné netopýry jsme neviděli tak snad dobrý.
Večer se usidlujeme na parkovišti na konci jedné ze slepých silnic. Snad jediné spaní kde není kadibudka. V noci taky kvalitně funí, pěkně to lomcuje se stanem a udělat večerní čaj taky není úplně med.
Ráno po probudení je průšvih! Sbalíme se, gecneme do auta a místo obvyklého ¨vruuuum¨ se po otočení klíčkem ozve jen ¨kašli, kašli¨ a potom už vůbec nic. Baterka v řiti! Nechali jsme jen dlouho svítit stačí dobít a bude, baterka je v háji a musíme sehnat novou nebo je v háji elektřina, alternátor nebo něco podobně nepříjemného? Osobně to beru jako trest za včerejší ignoraci ¨nemoci bílých nosů¨ a ikdyž to Ondra s Katkou nepřiznají tak jim to určo vrtá hlavou taky.
Nezbývá než zapojit hmotu svalovou a tlačit. Katka, jako nejméně vážící člen teamu, dostává za úkol kroutit kolečkem a já s Ondrou zabírám v zadu. Snahy o rozjezd typu ¨roztlačit a zařadit rychlost¨ se míjí účinkem. Holt Raccoon je automat a tak se spojka asi spíná spíš otáčkama motoru. Prostě to ani neškytne. Zlatá spojka na manuální převodovce. S tou člověk není úplně ztracený ikdyž má baterku v háji.
Každopádně tlačení hned po ránu pěkně zahřeje. Nejhorší je ale začátek, musíme tlačit i trochu do kopce a skoro 1800kg co auto váží je znát. Naštěstí pak přijde rovinka a pak i kopeček dolů takže další kilák na normální silnici dojedeme samospádem. Pak už nezbývá než doufat v někoho s kabely. Naštěstí nečekáme dlouho a staví nám Rangerka jedoucí do práce. Kabely nevede, ale slíbí poslat kolegy. Za dalších deset minutek jsou tu.
To je snad poprvé co rád vidím takový ten přerostlý pickup s šestilitrovým motorem. Jestli něco náš 3.4L V6 rotočí do života tak mimo tanku a tiráku si moc neumím představit co jiného by to mohlo být. A taky že jo. Káblíky připojeny, stačí otočit klíčkem a voila! Raccoon si zas vesele brumlá. Následujících pár km raději motor nevypínáme a lávová pole obdivujeme jen z okolí auta. Přecejen - ať se to pořádně dobije.
Dál to vezmeme přes informační centrum, kde už motor chcípáme, ale raději parkujeme motorem dopředu, čistě pro jistotu. Naštěstí jsme fakt asi jen moc večer svítili, batrka je fajn a vydrží tak až do konce cesty.
V infocentru fasujeme baterky, půjčovné je v ceně vstupu do parku, a konečne absolvujeme screening na bílé nosy. Vše je v pohodě, pro netopýrky nepředstavujeme hrozbu
Baterky jsou navíc značně výkonější než naše výbava takže jeskyně se prolézají jedna radost. Super je že jsme v nich sami.
První z jeskyné - Mushpot je osvětlená uměle, takže trošku nuda ale ta další. Celý systém má skoro kolmetr na délku a mimo vstupu ani světélko. Když se zhasne baterka tak je tma jak v pověstném pytli. Navíc člověk šlape po zatuhlé lávě která utvořila vlny a vlnkytak je to jak chodit po takové tvrdé vodě ;-).
Jako poslední zastávku v Lava Beds dáváme oblast Captain Jack's Stronghold. V roce 1873 se tu kolem padesáti indiánů pod vedením kapitána Jacka, kteří se odmítnuli přesunout do rezervace, bránilo téměř desetinásobné přesile Americké armády. Ke kapitulaci je donutil až hlad a žízeň. Je to ale krásný příklad nejen hrdinství Modockých indiánů, ale i taktiky a perfektního využití terénu. Indiáni se schovali ve skulinách a na vojsko útočili ze zálohy. Dokonce se jim podařilo zabít i generála US army, což je situace poměrně vyjímečná. Další bitva o které vím že se podařilo je slavný Little Big Horn a gen. Custer (nejsem žádný vojenský historik ale podle toho co jsem četl to u LBH bylo spíš tím, že Custer hrubě podcenil co podcenit mohl).
Tím jsme na Lava Beds skončili a vyrazili dál, na západ k pobřeží kalifornie....
















sobota 1. prosince 2012

Mlhy na blatech i vrcholcich

most přes Columbia River
hmmm... koukám že minule jsem psal o mlze a špatném počasí ve Washingtonu. Takže nezbývá než pokračovat a napsat pro změnu něco o mlze a špatném počasí v Oregonu. Jo, prostě ani přejezd hranice mezi státy, který je představován řekou Columbia ke zlepšení počasí nevedl. Při sjetí do nížiny u řeky jsme byli tedy pod mrakem tak to šlo, ale po najetí zpět do hor zase mlíčko. Navíc se už celkem brzo ztmívá, čemuž ocelově šedivá obloha moc nepomáhá.
Dalšm cílem cesty byla oblast Crater lake ale to jsme bez přespání už nestíhali. Docela fajn místo jsme našli kdesi v lese u parkovišťátka. Měli jsme sice společnost - baterku v povzdálí co nás trošku znervózněla (člověk si vzpomene na historky o magorských amících s automatickými zbraněmi) ale byl to asi další kempař. Usnuli jsme za klapání deště do stanu....
Stan už po přesunu, původně jsme spali právě v kaluži
Ráno ale běda! Za svitu baterky jsme nějak přehlédli že stavíme přímo v dolíku a protože přes noc pršelo slušně, vzbudili jsme se uprostřed kvalitní kalužiny. Stan je naštěstí kvalitka a tak nebyla katastrofa úplná, ale přecejen jej na potápění nikdo nenavrhoval a tak to nebylo 100%. Takže vlhké ráno s kapkami deště, mokré spacáky a já blbec jsem si do stanu přitáhnul i foťák abych byl v klidu že ho nikdo nevybere z auta. Místo toho je teď fotobágl jak vodník Česílko a bohužel to prosáklo dovnitř. Ubohá fotovýbava, snad to přežije. Naštěstí se vnitřek ukázal spíš vlhký než mokrý.
Z večerní baterky vedle se vyklubal fotograf s 5D a Hasselblad objektivem včetně tilt-shift uělátka tak jsme aspoň trošku pokecali o focení. Hned vedle parkoviště jsem objevili taky docela fajn vodopád, k čištění zubů jak stvořený.
Vlhko, nevlhko, pokračovat jsme museli a tak jsme co nejlíp rozeskládali spacáky dozadu, nechali otevřenej fotobágl ať to aspoň větrá, naházeli fusky na palubku aby byly u výdechů, přitopili a mazali dál. Náš cíl - Crater Lake je s hloubkou 594m nejhlubším jezerem v USA. Vzniklo v kráteru sopky Mazama co tu řachla před cca 7700 lety. Celé je to ve výšce 1880mnm a to byl problém. Zase mlha jak mlíko, občas k tomu mrholení a slušný vítr. Nahoře k tomu pak banda dětiček ze školního zájezdu. Prostě pravý opak klidu v přírodě. I tak byly některé místa kvalitně fotogenické, hlavně jednotlivé stromy lezoucí z jinak celkem holé lávové pláně. Cestou zpět se nám počasí dokonce udobřilo natolik, že jsme zmkrli Annie Canyon s "hoodoos" za tochy slunce. Ty tu, narozdíl od Drumhelleru o kterém píšu zde, vznikly tlakem sirných par zespoda a tak mají jiný tvar.
Každopádně prodlévat déle na severu se na začátku podzimu neukázalo jako super nápad a tak mizíme dál na jih. Cestou ještě krátká zastávka na Upper Klamath Lake, kde máme štěstí na jednu malou žabku a hromady pelikánů a pak už hurá do Kalifornie na Lava Beds....












neděle 18. listopadu 2012

Jak jsme ve Washingtonu neviděli Whitehouse aneb najednou jsme tři

Být ve Washingtonu a nevidět sídlo prezidenta? Trapas!
...ale zas až ne tolik pokud se nacházíte ve Washingtonu na severozápadě, který má s tím D.C. společnou snad jen Columbia river a jsou v něm k vidění onačejší věci.
Kaifu, náš hostitel
Mimo oblasti kde se natáčelo Twin Peaks (viz předchozí článek), je tu totiž město Seattle, které me hodně příjemně překvapilo. Strávili jsme tu jen dva dny, očekávajíce přílet Ondry. Bydlení bylo domluveno u Kaifu, opět přes Couchsurfing. Ze začátku trošku komplikace, dojeli jsme na místo a měli problém se ho dovolat, nicméně pak se podařilo a dozvěděli jsme se že maká do pozdě a bude doma až kolem půl jedenácté. Co naplat, GPS našla nějaké to obchodní středisko tak jsme se tam vypravili. V americe na severu funguje stejná síť řetězců jako v Kanadě - Safeway. Láce to moc není ani tady, ale se slevovou kartičkou, která tu funguje jak v Kanadě tak v USA to už šlo a hlavně tam mají pultík s teplým žrádlem a akci s jídlem pro dva za 9,99$. Navíc je to čína styl, což můžem. Co už tak moc nemůžem bylo, že půlka číny byla odporně sladká. Holt jiný kraj, jiná chuť ale maso s názvem "general Tao" spíš připomínalo takové ty přeslazené zákusky orientu, takže nás zabetonovalo docela solidně. V Safeway jsme taky koupili nějaké to víno našemu hostiteli jako dárek (alkohol se tu smí rpodávat v normálních obchodech a je o HODNĚ levnější než v Kanadě) a hupkyšupky do Starbucks na nějaké ty internety.
Alex, co projel na motorce z jihu až na sever
S malým kafem jsme posečkali nějakou tu hodinku do půl jedenácté a pak hurá za Kaifu! naštěstí už doma byl takže ubytko v poho. Hostil teda ještě další dva lidi ale koho to zajímá, hlavně že je kde složit hlavu. Spacáky a karimatky máme tak co. Protože bylo pozdě tak jsme jen krátce zkecli a šli spát. Hlavně se mě líbila couchsurferka která si dala za úkol navštívit všechny státy USA a řeší to tak že stopuje soukromá letadla na malých letištích. Super nápad a v USA kde se lítá víc to asi půjde líp než v Evropě! Bohužel jsem nepochytil jméno a ráno brzo mizela takže víc nevím. Druhej surfer byl Alex, který pro změnu projel na motorce oba americké kontinenty od Ohňové země až na Aljašku a teď už byl na cestě domů. Hlavně tu jižní ameriku a Patagonii mu závidím, tam bych se někdy i mrknul. Bližší podrobnosti z jeho cesty najdete na jeho webu, někde by se tam pak mělo objevit i video s náma a pozdravem ze Seattle.
Druhý den ráno jsme se vydali do downtownu. Od Kaifu tam jezdí nějaký bus, cesta zhruba na 20-30minut takže pohoda. První zastávka a místo které v Seattle nelze minout byl Pike Market. Tohle tradiční tržiště je plné stánků se vším možným, od ryb přes oblečení a dárkové přeměty přes vintage plakáty a časopisy, obchody s comixy až po hudební nástroje. Celý market je poblíž oceánu v celkem prudkém svahu takže je na patra. Živé trhy mám rád a tenhle na mě působil po Calgary jako balzám na duši.
Perlou celého Pike Marketu je pak Pike Place Fish Market. Tenhle obchod se v roce 1965 moc nehýbal až do té dobz když jej koupil jeden ze zaměstnanců - John Yokohama a rozhodl se z něj udělat světoznámou záležitost. To se ale snadněji řekne než udělá. John na to šel po americku. Důležité je prostě šou. A tak je dnes obchod spíše divadlem. prodavači na sebe povykují, pózují turistům různě hučí a mručí kdykoliv dostanou od turistů dýško "We've got a TIP! YEAH!" ale hlaně když někdo koupí rybu tak si je z pultu na pult hážou! A že to někdy nejsou úplně malé kousky ale pěkní slizcí a těžcí macci. Bohužel nemám na foťáku video, něco z atmosféry je ale vidět na tomhle fishmarket videu. Možná to někomu přijde divný ale já mam ryby a ruch kolem rád takže jsem se dost bavil.
Další zajímavosti u marketu je Gum wall v uličce Post Alley. Lidi tu prostě začali lepit žvíkačky na zeď, až z toho vznikla až několik palců tlustá vrstva v déli cca 50 stop (cca 17m) a výškou 15 stop (cca 3 metry = lidi to lepí asi i ze žebříku). Zblízka je to chvilkama celkem nechutné ale z dálky je to celkem umění ;-)
Kyž už je člověk na Pike Market tak prostě musí udělat pár kroků na sever a zajít do prvního Starbucks na světě. Kafe moc nepiju a kdyz už tak rozhodně ne to vodové cosi co se dává v plastu v Americe ale tohle je zajímavé vidět. Katka dala karamelové machciato a jako chutnalo no...
Pak jsme si udělali procházku přes Belltown, což by měla být taková příjemná čtvrť, nicméně buď jsme zvolil špatné ulice nebo nevím, nějak nás to nevzalo. nějaké kavárničky a tak jako jo ale vzhledem k tomu že Seattle je městem kaváren tak jsem čekal větší hustotu a cvrkot. Přes Belltown jsme došli až na Seattle Center. Tenhle park vznikl u příležitosti světové výstavy v roce 1962. najdete tu různá muzeua, výstavní sály a hlavně slavnou 184m vysokou vyhlídkovou věž Space Needle. Tu jsme vynechali, protže vstup je celkem drahý a dnes už to ani zdaleka není nejvyšší budova v Seattle. Za zlomek ceny se dá dát vyhlídka z nejvyššího mrakodrapu v downtownu. Protože byl ale hlad, tak jsme neodolali pizze v MOD pizza, na kterou si člověk mohl za jednotnou cenu naložit co chtěl. naložili jsme tedy skoro všecko co měli a přidali ještě horu parmezánu. Ve srovnání s jídlem v ostatních rychložrádelnách to bylo dost jedlý. na rozdíl od amíků jsme se spokojili s jednou dohromady. Ne žebysme se přežrali ale aspoň v břichu přestalo škrundat. Celé jsme to zalepili ochutnávkou nějakých zákusků zdarma a vodou ze záchodků ;-)
Hned vedle Space Needle je zastávka monorailu, který byl postaven taktéž u příležitosti výstavy. jezdí jen mezi Seattle Center a downtownem, je to spíš atrakce než praktická záležitost. Zatím jsme ho vybnechali s tím že ho dáme později. Chyba. Žádný později už se nekonalo. Každopádně budova EMP muzea hned vedle mě vzala. Je pobitá pláty železa ve kterých se super odráží obloha a vše okolo. Na abstraktní fotky jak dělaný.
Pak už jen podél monorailu zpět do downtownu na autobus. Mají tu i trolejbusy, vzpoměl jsem si při čekání na Brno.... Navíc na nějakém náměstí jsme potkali stromy s kmenama natřenýma na modro... asi nějaký LSD umělec.
Zpět u Kaifu jsme večer pokecali víc. Kaifu vyrůstal v Hong Kongu a v USA žije okolo pěti let takže jeho pohled na věc byl hodně zajímavý. Navíc byl v ČR a zná i Brno (zvlášť si tam zajem kvůli Mendelovi). Perlička je, že maká u Boeingu, který podbně jako např. Microsoft v Seattle začal a tak jsme zkecli o letectví. Bohužel na společnou návštěvu továrny Boeing, případně leteckého muzea nebyl čas... škoda.
Další den zae busem downtown a tentokrát cesta víc na jih směrem na Chinatown. Cestou jsme se stavili na nádraží. hezký, čistý ale prázdný!  Vlakem se tu prostě moc nejezdí... Co mě pobavilo byla výstavka fotek. Našel jsme tam jednu která byla stejná s tou co jsem vyfotil před pár dny ve Snoqualmie. Holt jsem dobrej fotograf a mám na to voko jak profíci. Nechci se chlubit, jen oznamuju. ;-)
Chinatown byl spíš průměr, viděli jsme pěknější. Nicméně narazili jsme na levný Ginger Candy který s katkou milujem tak jsme hned koupili....
Cestou zpět přes downtown jsme ještě skákli do Columbia Center, což je nejvyšší mrakodrap s rozhledem v 72. patře. Nebylo už moc času, tak jsme místo placeného rozhledu, kde bysme strávili stejně jen pár minut, dali jen 42. patro kde je Starbucks a tudíž se tam člověk dostane zdarma. škoda, výhledy mám rád ale dát 9$ a strávit tam deset minut se mi nechtělo.
Cestou potom zas přes Pike Market kde jsme nakoukli do pivnice mikropivovaru The Pike. Pivo jsme si nedali, bylo drahý a bylo taky celkem chladno. Ještě na chvilku na Waterfront mrknout na oceán a pak zpět ke Kaifu.
Cestou jsem ale pochopil jak můžou auta v zimě jen tak klouzat  a narážet do sebe. Některé kopečky jsou tu snad ještě příkřejší než v an Franciscu a když v zimě naprší a pak namrzne tak to musí vážně jezdit samo... jen jsem se modlil aby nás to tu nepotkalo cestou zpět.
 Celkově ale musím říct že Seattle jako jo. Moc jsem od měst v USA nečekal, ale tohle místo mě velmi příjemně překvapilo. Není tak rozlezlé jako ostatní místa a hlavně to tu žije. 
Rowena a Katka
Odpoledne jsme se odstěhovali od Kaifu. Měl domluvené nějaké další nocležníky a tak jsme už nechtěli opruzovat. Původně jsme bookli nějaký motel ale nakonec se po couchsurfingu ozvala Rowena že nás veme. Paráda. Motel jsme zrušili a hurá poznávat další místňáky. Sice jen na jednu noc a zase až pozdě večer ale i tak. Roweně docela závidím. Maká pro Alaska airlines a tak má letenky po světě zadarmo! Tak tomu říkám benefit. Nějaké stravenky... pche.
Přesunuli jsme se tedy ze Seattle do Seatacu, pár minut od letiště kde Rowena bydlí. Překvapilo mě, že je Seatac vlastní město s radnicí a tak, vždycky jsme si myslel že je to spíš jen část Seattle kde je letiště.
Třináctého ráno jsme se potom rozmnožili. Sice se to neobešlo bez nervů - v noci přišla od Ondry SMS že potřebuje místo pobytu jinak ho imigrační nepustí. Tuhle jsme samozřejmě zazdili a zaspali ale nakonec OK. Dojeli jsme na přílety a tam už na nás mával Ondra a nejen on ale i stan a benzinový vařič. Takže paráda, je nás víc, nebudem se bát medvěda nic, hlady neumřem a v noci na nás nenaprší.
Hned po naložení jsme vymázli ze Seattle směrem do divočiny na stratovulkán Mt. Rainier. Jeho vrchol se nachází ve výšce 4392mnm a je považována za jednu z nejnebezpečnějších sopek světa. Ani ne tak proto, že by byl nějak zvlášť aktivní, ale kdyby to náhodou řachlo, tak 93km2 roztátého ledovce (nejvíce zaledněný vrchol 48 pevninských států USA) zaplaví celé město Tacoma. Severozápadní pobřeží USA patří vůbec do tzv. Pacific Ring of Fire, takže je tu sopek docela dost. To je všechno sice hezké, ale my jsme samotnou horu nakonec neviděli. Počasí nepřálo, mlhavo lezavo...
První noc venku jsme zapíchli někde na parkovišti u domečku se stříškou a hupky na kutě.
Ráno jsme ještě zkusili vulkán St. Helena, česky někdy nesprávně jako Svatá Helena. Byl pojmenován po lordu St Helensovi, se svatými má společného pramálo. 18. května 1980 (tedy když mi byl přesně rok a den) vybuchla a udělala v okolí celkem spoušť Vice o tom píšou na wikipedii. Chtěli jsme zmrknout jaké to je dneska ale opět mlha, vítr a lehký déšť takže zase nic. Sice jsme z mlhy zahlédli vykukovat pahýly stromů ale výhledy se nekonaly. Počasí ve washingtonu nám s nastupujícím podzimem prostě moc nepřeje, míříme tedy k Portlandu a k hranici Oregonu. Snad to bude s počasím lepší...

Katka u nejstaršího Starbucks

Pike Market

Pike Place Fish Market, fotí se tu i svatby!

Pike Place Fish Market, prodavač Taho Kakutani mi pózuje s rybou

EMP museum

Modré stromy na Westlake Park

Nádraží




středa 14. listopadu 2012

...ohni semnou pojď aneb reálně v Twin Peaks

HA!
Mysleli jste si že jsem blogovani vzdal co? A ono ne. Dokonce jsem na klavesnici vytvoril podomacku nalepky s češtinou takže už i s diakritikou! Teda dokud se to neodlepi, zas nějak supr to tam nedrží...
Ale o tom jsem psat nechtěl. Na dnešním programu je pokračování naší cesty.
Poslední přízpěvek byl koukám o Vancouveru, takže co tu máme dále? No přece "nejlepší zemi na světe" jak se nám snaží nakecat...
Jo, 9. října jsme překročili hranici. Neobešlo se to bez prověrky kam jedeme, proč tam jedeme, kde tam budeme, jak dlouho a podobné kecy. Což byl trošku problém. Nedokázali jsme zodpovědět ani kde budeme spát, natož co je presný cíl cesty. Nakonec jsme uvedli San Francisko a že spíme "u kamaráda", protože Couchsurfing asi imigrační úřednící v kolonkách ještě nemají. nakonec ale odpustili od prověrky tělesných otvorů ;-) a spokojili se jen s buzerací a namyšleností. Jako vstup do USA tedy nic co by člověka potěšilo. Skoro jakoby se báli že by tam chtěl člověk snad zůstat a žít.... brrr!
Hned po přejezdu jsme zajeli na benzinku a natankovali. Benzin levnější než v BC ale zas taková výhra to taky nebyla. Holt pryč jsou doby přebytku nafty. S takovou brzo budou muset amíci zas jet  "chránit demokracii" v nějaké arabské zemičce. No ale teď si zvolili Obamu, tak snad to nebude tak urgentní. ;-)
První zastávka na cestě byla v oblasti Snoqualmie. Jsme totiž oba s Katkou fandové seriálu Twin Peaks, který se natáčel právě v téhle oblasti. Vyhledali jsme si tedy předem místa co by se daly navštívit. Tady trošku vsuvka: pokud nejste fanoušky nebo (nedejbože) seriál vůbec neznáte, odečtěte si 50% zajímavosti následujících řádků. Pokud jste naopak fanoušci, přičtěte si 100%.

Zastavení první: Dům Palmerových

GPS Lokace: 47.849481, -121.971336
Nachází se ne přímo ve Snoqualmie, ale v Monroe, což je nějakou třičtvrtě hodinku jízdy. Je schovaný za keři a ze silnice téměř neviditelný, takže pokud o něm člověk neví tak ho lehce mine. Snad v něm byly natáčeny i interiéry. Nikdo nebyl doma, tak těžko říct...




Zastavení druhé: Vodopády a Great Northern Hotel

GPS lokace: 47.542148, -121.836558
Ve filmu/seriálu vlastně nejsou vidět v ději, ale objevují se v titulcích, takže jsou provařené. Ve skutečnosti se jedná o 82m vysoké Snoqualmie falls, jednu z nejnavštěvovanějších atrakcí státu Washington. Hned u vodopádů je parkoviště a parčík a výhled je fakt pěkný i pro nefanoušky. Vodopády jsme viděli s celkem malým průtokem, obrazově velmi připomínal stejný průtok jak v seriálu. Pak jsme se tu stavili ještě po měsíci cestou zpět a průtok byl tak 2x větší a tudíž už ne tak seriálovitý...

Hned nad vodopády  je Salish Lodge&Spa hotel, který byl v seriálu jako The Great Northern. Bohužel se tu natáčely jen exteriéry takže vevnitř je to z poledu Twin Peaks nezajímavé. Uvažovali jsme o přespaní ale cena nás odradila. Navíc když je interiér jiný tak to je naprd...



Zastavení třetí: Poleno

GPS lokace: 47.529816, -121.82621
Velké poleno naložené na vozíčku si zahrálo zase jen v úvodních titulcích a v ději se neobjevuje.
Dneska je pod novou stříškou, s plůtkem okolo a na novým soklu, nicméně pořád jsou na něm patrné vrypy od toho seriálového. Je v Railroad comunity parku, přímo u hlavní ulice railroad Avenue, takže pokud se projíždí Snoqualmie tak v podstatě nejde minout.
Kousíček dál po kolejích je vlakové muzeum, takže zase pěkné i pro člověka který fanda není.

Zastavení čtvrté: Střední škola Twin Peaks

GPS lokace: 47.522037, -121.815449
Bohužel budova doznala mnoha změn a z původního moc nezbylo. nenápadně jsme se vmísili do školních chodeb mezi středoškoláky a po přestávce, když se chodby vylidnily nafotili aspoň krátkou reportáž. Jo a taky můžu říct že jsem čůral možná do stejnýho pisoáru jako Bobby Briggs, ale není to ověřený. ;-)
Cestou k autu nás odchytila školnice. Původně nás asi podezřívala z krádeže ale když jsme jí vysvětlili o co jde tak se smála a a nakonec prohlásila že si to pamatuje, že na školu chodila zrovna když se natáčelo takže přímá účastnice!

Zastavení páté:Železniční most

GPS lokace: 47.52949, -121.806289
Znalci jistě poznají most, na kterém našli zmatenou Ronette Pulaski v roztrhaných šatech a v šoku. Bohužel železniční trať byla pár let po seriálu zrušená a tak dnes přes most vede jen betonový chodník pro pěší a kolisty.
Nicméně nedalo se jinak - Katka se převlkla do noční košile, sundala boty a máme fotku vlastní Ronette takže spokojenost. Na kovových podpěrách se dá najít nápis "Fire walk with me - Alma mater", takže fanoušci jsou...
Samotný most je v přírodě za městečkem ale ze střední školy je to tu kousíček...



Zastavení šesté: Sheriff's office a Packarodva pila

GPS lokace: 47.537828, -121.81116
 Kousíček za městečkem se nachází prostor bývalé pily. Budova samotné pily je oplocená a zdá se být ve velmi špatném stavu takže dovnitř jsme se ani nesnažili. Zato úřadovna šerifa Trumana je super zachovalá. Místo Harryho, Hawka, Andyho, Lucy a hromady koblih tu ale najdete školu výuky rallye. Takže sportovní auta a tak. Nicméně i interiér je jasný chodba s dveřmi do jednaček je nezaměnitelná. recepční se sice nejmenuje Lucy ale je taky blond takže jasně na fotku.





Zastavení sedmé: Twin Peaks cesta s cedulí

GPS lokace: 47.525553, -121.785132
Na tomhle místě byl natočen první záběr v titulcích - mlžná cesta s cedulí Twin Peaks. Ceduel chybí ale dva vrcholky v pozadí a cesta samotná je jasná. U krajnice je sloupek do kterého někdo vyryl symbol Twin Peaks.




Zastavení sedmé: Double R Dinner

GPS lokace: 47.525553, -121.785132
Asi nejznámější Twin Peaks pamětihodnsot se nachází kousíček od Snoqualmie v North Bend na křižovatce Bendigo blv N a E North Bend way a dneska se jmenuje Twede's Cafe. Bohužel původní kavárna byla vykradena a zloděj ji jako bonus zapálil (Boba na něj a černý vigvam k tomu), takže už není původní. Cherry pie a "damn fine cup of coffee" Vám tu ale samozřejmě naservírují, takže se tu každý aspoň na chviličku může cítit jako Dale Cooper....
Je to taky jediné místo kde je Twin Peaks jasně zmiňováno a to formou fotek na nástěnce, některých i podepsaných  (Ray Wise - Leland Palmer, Kimmy Robertson - Lucy Moran).
Jako bonus je hned přes cestu budova která si zahrála vězení.






Další místa z Twin peaks jsou pro změnu na západ od Seattle na polostrově a tudíž hůř dostupná (břeh kde bylo nalezeno tělo Laury Palmer, interiér Great Northern Hotelu, větev s ptáčkem z titulků) a nebo se natáčelo úplně mimo stát Washington (většina interiérů, místo v lese kde stál černý Vigvam....). To co jsme viděli jsme zmákli pohodlně za den a půl s tím, že jsme si věci vychutnávali. Nutností je samozřejmě auto (amerika, znáte to...), když píšu že je něco "blízko" znamená to, že je to pár minut autem ale pěšky to může být klidně i přes půl hodiny od sebe.
Seriál navíc naprosto nepochopitelně není nikde propagován takže se nelze spolehnout například na infocentra v Seattle. Místní ve Snoqualmie ví o co jde ale letáčků či mapek se nedočkáte. Je třeba nastudovat předem!

Pokud se náhodou do oblasti Seattle chystáte a rádi byste tyhle místa taky viděli, nám hodně pomohl tento web ze kterého jsme čerpali.