15. října kolem čtvrté odpoledne konečně překračujeme hranice
Kalifornie. Počasí se vylepšilo, konečně neprší a je pěkně. Navíc u hranic potkáme na sloupu orla, takže je to americká totálka, idilka a tak všelijak podobně.
Krajina se u hranic celkem rychle mění, hluboké lesy
Oregonu necháváme za sebou a ocitáme se poblíž oblasti Lava Beds. Tráva je tu suchá a žlutá, kopce-sopky okolo jsou kuželovité a kolem silnice je to samé lávové pole. Z dálky to sice působí celkem v pohodě, ale ostré kameny na chození moc nejsou. Když už se člověk na lávové pole vydá, tak je to jak chodit po čerstvém oraništi, jen s tím rozdílem že oraniště je příjemně měkká půda, láva je tvrdá a ostrá potvora. mezi lávou pak vyrůstají různé keříky a stromy.
Hned po příjezdu vyrážíme na
Schonshin Butte, což je kužel bývalé sopky ze kterého je dobrý výhled. Není to žádný extravýšlap, nahoru se dá vyběhnout za dvacet minut, ale protože je kolem v podstatě jen rovinka tak je výhled zhora fajn. Nahoře je taky pozorovatelna ze které správci parku
Rangers sledují okolí. Musím říct, že strávit tady noc a koukat zhora na krajinu ozářenou měsícem musí mít něco do sebe....
Stromy a keříky ve svahu jsou parádně obrostlé mechem, asi tu občas dost funí. A když už nejsou keříky, může člověk aspoň obdivovat ostré šutry a lávu
(barvy jdou od černé až po cihlově červenou) a díry v lávě co zbyly po stromech. Vím, zní to divně, ale prostě když tu tekla láva, tak některé velké stromy oblila a než stačil kmen shořet tak okolo zatuhla, takže se tu dají najít otisky kmenů a kořenů.
Mimo lávových polí a kráterů je v
Lava Beds spousta jeskyní. Nejsou to takové ty krápníkové jak známe od nás z Moravského Krasu ale spíš takové díry do země. Sice jsem upozorňoval, že bysme před vlezením do jeskyně měli pořešit screening na
"nemoc bílých nosů", což je nemoc netopýrů kterou může člověk přenášet např. na oblečení a zapříčinit tak vyhynutí celé kolonie, ale ostatní členové výpravy mě ignorovali. Chudáci netopýrci, ohrožujeme je! No ale jeskyňka byla spíš menší a žádné netopýry jsme neviděli tak snad dobrý.
Večer se usidlujeme na parkovišti na konci jedné ze slepých silnic. Snad jediné spaní kde není kadibudka. V noci taky kvalitně funí, pěkně to lomcuje se stanem a udělat večerní čaj taky není úplně med.
Ráno po probudení je průšvih! Sbalíme se, gecneme do auta a místo obvyklého ¨vruuuum¨ se po otočení klíčkem ozve jen ¨kašli, kašli¨ a potom už vůbec nic. Baterka v řiti! Nechali jsme jen dlouho svítit stačí dobít a bude, baterka je v háji a musíme sehnat novou nebo je v háji elektřina, alternátor nebo něco podobně nepříjemného? Osobně to beru jako trest za včerejší ignoraci
¨nemoci bílých nosů¨ a ikdyž to Ondra s Katkou nepřiznají tak jim to určo vrtá hlavou taky.
Nezbývá než zapojit hmotu svalovou a tlačit. Katka, jako nejméně vážící člen teamu, dostává za úkol kroutit kolečkem a já s Ondrou zabírám v zadu. Snahy o rozjezd typu
¨roztlačit a zařadit rychlost¨ se míjí účinkem. Holt Raccoon je automat a tak se spojka asi spíná spíš otáčkama motoru. Prostě to ani neškytne. Zlatá spojka na manuální převodovce. S tou člověk není úplně ztracený ikdyž má baterku v háji.
Každopádně tlačení hned po ránu pěkně zahřeje. Nejhorší je ale začátek, musíme tlačit i trochu do kopce a skoro 1800kg co auto váží je znát. Naštěstí pak přijde rovinka a pak i kopeček dolů takže další kilák na normální silnici dojedeme samospádem. Pak už nezbývá než doufat v někoho s kabely. Naštěstí nečekáme dlouho a staví nám Rangerka jedoucí do práce. Kabely nevede, ale slíbí poslat kolegy. Za dalších deset minutek jsou tu.
To je snad poprvé co rád vidím takový ten přerostlý pickup s šestilitrovým motorem. Jestli něco náš 3.4L V6 rotočí do života tak mimo tanku a tiráku si moc neumím představit co jiného by to mohlo být. A taky že jo. Káblíky připojeny, stačí otočit klíčkem a voila! Raccoon si zas vesele brumlá. Následujících pár km raději motor nevypínáme a lávová pole obdivujeme jen z okolí auta. Přecejen - ať se to pořádně dobije.
Dál to vezmeme přes informační centrum, kde už motor chcípáme, ale raději parkujeme motorem dopředu, čistě pro jistotu. Naštěstí jsme fakt asi jen moc večer svítili, batrka je fajn a vydrží tak až do konce cesty.
V infocentru fasujeme baterky, půjčovné je v ceně vstupu do parku, a konečne absolvujeme screening na bílé nosy. Vše je v pohodě, pro netopýrky nepředstavujeme hrozbu
Baterky jsou navíc značně výkonější než naše výbava takže jeskyně se prolézají jedna radost. Super je že jsme v nich sami.
První z jeskyné -
Mushpot je osvětlená uměle, takže trošku nuda ale ta další. Celý systém má skoro kolmetr na délku a mimo vstupu ani světélko. Když se zhasne baterka tak je tma jak v pověstném pytli. Navíc člověk šlape po zatuhlé lávě která utvořila vlny a vlnkytak je to jak chodit po takové tvrdé vodě ;-).
Jako poslední zastávku v Lava Beds dáváme oblast
Captain Jack's Stronghold. V roce 1873 se tu kolem padesáti indiánů pod vedením kapitána Jacka, kteří se odmítnuli přesunout do rezervace, bránilo téměř desetinásobné přesile Americké armády. Ke kapitulaci je donutil až hlad a žízeň. Je to ale krásný příklad nejen hrdinství
Modockých indiánů, ale i taktiky a perfektního využití terénu. Indiáni se schovali ve skulinách a na vojsko útočili ze zálohy. Dokonce se jim podařilo zabít i generála US army, což je situace poměrně vyjímečná. Další bitva o které vím že se podařilo je slavný Little Big Horn a gen. Custer
(nejsem žádný vojenský historik ale podle toho co jsem četl to u LBH bylo spíš tím, že Custer hrubě podcenil co podcenit mohl).
Tím jsme na Lava Beds skončili a vyrazili dál, na západ k pobřeží kalifornie....
Žádné komentáře:
Okomentovat