sobota 8. prosince 2012

Pevnost Kapitána Jacka a lávová pole

15. října kolem čtvrté odpoledne konečně překračujeme hranice Kalifornie. Počasí se vylepšilo, konečně neprší a je pěkně. Navíc u hranic potkáme na sloupu orla, takže je to americká totálka, idilka a tak všelijak podobně.
Krajina se u hranic celkem rychle mění, hluboké lesy Oregonu necháváme za sebou a ocitáme se poblíž oblasti Lava Beds. Tráva je tu suchá a žlutá, kopce-sopky okolo jsou kuželovité a kolem silnice je to samé lávové pole. Z dálky to sice působí celkem v pohodě, ale ostré kameny na chození moc nejsou. Když už se člověk na lávové pole vydá, tak je to jak chodit po čerstvém oraništi, jen s tím rozdílem že oraniště je příjemně měkká půda, láva je tvrdá a ostrá potvora. mezi lávou pak vyrůstají různé keříky a stromy.
Hned po příjezdu vyrážíme na Schonshin Butte, což je kužel bývalé sopky ze kterého je dobrý výhled. Není to žádný extravýšlap, nahoru se dá vyběhnout za dvacet minut, ale protože je kolem v podstatě jen rovinka tak je výhled zhora fajn. Nahoře je taky pozorovatelna ze které správci parku Rangers sledují okolí. Musím říct, že strávit tady noc a koukat zhora na krajinu ozářenou měsícem musí mít něco do sebe....
Stromy a keříky ve svahu jsou parádně obrostlé mechem, asi tu občas dost funí. A když už nejsou keříky, může člověk aspoň obdivovat ostré šutry a lávu (barvy jdou od černé až po cihlově červenou) a díry v lávě co zbyly po stromech. Vím, zní to divně, ale prostě když tu tekla láva, tak některé velké stromy oblila a než stačil kmen shořet tak okolo zatuhla, takže se tu dají najít otisky kmenů a kořenů.
Mimo lávových polí a kráterů je v Lava Beds spousta jeskyní. Nejsou to takové ty krápníkové jak známe od nás z Moravského Krasu ale spíš takové díry do země. Sice jsem upozorňoval, že bysme před vlezením do jeskyně měli pořešit screening na "nemoc bílých nosů", což je nemoc netopýrů kterou může člověk přenášet např. na oblečení a zapříčinit tak vyhynutí celé kolonie, ale ostatní členové výpravy mě ignorovali. Chudáci netopýrci, ohrožujeme je! No ale jeskyňka byla spíš menší a žádné netopýry jsme neviděli tak snad dobrý.
Večer se usidlujeme na parkovišti na konci jedné ze slepých silnic. Snad jediné spaní kde není kadibudka. V noci taky kvalitně funí, pěkně to lomcuje se stanem a udělat večerní čaj taky není úplně med.
Ráno po probudení je průšvih! Sbalíme se, gecneme do auta a místo obvyklého ¨vruuuum¨ se po otočení klíčkem ozve jen ¨kašli, kašli¨ a potom už vůbec nic. Baterka v řiti! Nechali jsme jen dlouho svítit stačí dobít a bude, baterka je v háji a musíme sehnat novou nebo je v háji elektřina, alternátor nebo něco podobně nepříjemného? Osobně to beru jako trest za včerejší ignoraci ¨nemoci bílých nosů¨ a ikdyž to Ondra s Katkou nepřiznají tak jim to určo vrtá hlavou taky.
Nezbývá než zapojit hmotu svalovou a tlačit. Katka, jako nejméně vážící člen teamu, dostává za úkol kroutit kolečkem a já s Ondrou zabírám v zadu. Snahy o rozjezd typu ¨roztlačit a zařadit rychlost¨ se míjí účinkem. Holt Raccoon je automat a tak se spojka asi spíná spíš otáčkama motoru. Prostě to ani neškytne. Zlatá spojka na manuální převodovce. S tou člověk není úplně ztracený ikdyž má baterku v háji.
Každopádně tlačení hned po ránu pěkně zahřeje. Nejhorší je ale začátek, musíme tlačit i trochu do kopce a skoro 1800kg co auto váží je znát. Naštěstí pak přijde rovinka a pak i kopeček dolů takže další kilák na normální silnici dojedeme samospádem. Pak už nezbývá než doufat v někoho s kabely. Naštěstí nečekáme dlouho a staví nám Rangerka jedoucí do práce. Kabely nevede, ale slíbí poslat kolegy. Za dalších deset minutek jsou tu.
To je snad poprvé co rád vidím takový ten přerostlý pickup s šestilitrovým motorem. Jestli něco náš 3.4L V6 rotočí do života tak mimo tanku a tiráku si moc neumím představit co jiného by to mohlo být. A taky že jo. Káblíky připojeny, stačí otočit klíčkem a voila! Raccoon si zas vesele brumlá. Následujících pár km raději motor nevypínáme a lávová pole obdivujeme jen z okolí auta. Přecejen - ať se to pořádně dobije.
Dál to vezmeme přes informační centrum, kde už motor chcípáme, ale raději parkujeme motorem dopředu, čistě pro jistotu. Naštěstí jsme fakt asi jen moc večer svítili, batrka je fajn a vydrží tak až do konce cesty.
V infocentru fasujeme baterky, půjčovné je v ceně vstupu do parku, a konečne absolvujeme screening na bílé nosy. Vše je v pohodě, pro netopýrky nepředstavujeme hrozbu
Baterky jsou navíc značně výkonější než naše výbava takže jeskyně se prolézají jedna radost. Super je že jsme v nich sami.
První z jeskyné - Mushpot je osvětlená uměle, takže trošku nuda ale ta další. Celý systém má skoro kolmetr na délku a mimo vstupu ani světélko. Když se zhasne baterka tak je tma jak v pověstném pytli. Navíc člověk šlape po zatuhlé lávě která utvořila vlny a vlnkytak je to jak chodit po takové tvrdé vodě ;-).
Jako poslední zastávku v Lava Beds dáváme oblast Captain Jack's Stronghold. V roce 1873 se tu kolem padesáti indiánů pod vedením kapitána Jacka, kteří se odmítnuli přesunout do rezervace, bránilo téměř desetinásobné přesile Americké armády. Ke kapitulaci je donutil až hlad a žízeň. Je to ale krásný příklad nejen hrdinství Modockých indiánů, ale i taktiky a perfektního využití terénu. Indiáni se schovali ve skulinách a na vojsko útočili ze zálohy. Dokonce se jim podařilo zabít i generála US army, což je situace poměrně vyjímečná. Další bitva o které vím že se podařilo je slavný Little Big Horn a gen. Custer (nejsem žádný vojenský historik ale podle toho co jsem četl to u LBH bylo spíš tím, že Custer hrubě podcenil co podcenit mohl).
Tím jsme na Lava Beds skončili a vyrazili dál, na západ k pobřeží kalifornie....
















sobota 1. prosince 2012

Mlhy na blatech i vrcholcich

most přes Columbia River
hmmm... koukám že minule jsem psal o mlze a špatném počasí ve Washingtonu. Takže nezbývá než pokračovat a napsat pro změnu něco o mlze a špatném počasí v Oregonu. Jo, prostě ani přejezd hranice mezi státy, který je představován řekou Columbia ke zlepšení počasí nevedl. Při sjetí do nížiny u řeky jsme byli tedy pod mrakem tak to šlo, ale po najetí zpět do hor zase mlíčko. Navíc se už celkem brzo ztmívá, čemuž ocelově šedivá obloha moc nepomáhá.
Dalšm cílem cesty byla oblast Crater lake ale to jsme bez přespání už nestíhali. Docela fajn místo jsme našli kdesi v lese u parkovišťátka. Měli jsme sice společnost - baterku v povzdálí co nás trošku znervózněla (člověk si vzpomene na historky o magorských amících s automatickými zbraněmi) ale byl to asi další kempař. Usnuli jsme za klapání deště do stanu....
Stan už po přesunu, původně jsme spali právě v kaluži
Ráno ale běda! Za svitu baterky jsme nějak přehlédli že stavíme přímo v dolíku a protože přes noc pršelo slušně, vzbudili jsme se uprostřed kvalitní kalužiny. Stan je naštěstí kvalitka a tak nebyla katastrofa úplná, ale přecejen jej na potápění nikdo nenavrhoval a tak to nebylo 100%. Takže vlhké ráno s kapkami deště, mokré spacáky a já blbec jsem si do stanu přitáhnul i foťák abych byl v klidu že ho nikdo nevybere z auta. Místo toho je teď fotobágl jak vodník Česílko a bohužel to prosáklo dovnitř. Ubohá fotovýbava, snad to přežije. Naštěstí se vnitřek ukázal spíš vlhký než mokrý.
Z večerní baterky vedle se vyklubal fotograf s 5D a Hasselblad objektivem včetně tilt-shift uělátka tak jsme aspoň trošku pokecali o focení. Hned vedle parkoviště jsem objevili taky docela fajn vodopád, k čištění zubů jak stvořený.
Vlhko, nevlhko, pokračovat jsme museli a tak jsme co nejlíp rozeskládali spacáky dozadu, nechali otevřenej fotobágl ať to aspoň větrá, naházeli fusky na palubku aby byly u výdechů, přitopili a mazali dál. Náš cíl - Crater Lake je s hloubkou 594m nejhlubším jezerem v USA. Vzniklo v kráteru sopky Mazama co tu řachla před cca 7700 lety. Celé je to ve výšce 1880mnm a to byl problém. Zase mlha jak mlíko, občas k tomu mrholení a slušný vítr. Nahoře k tomu pak banda dětiček ze školního zájezdu. Prostě pravý opak klidu v přírodě. I tak byly některé místa kvalitně fotogenické, hlavně jednotlivé stromy lezoucí z jinak celkem holé lávové pláně. Cestou zpět se nám počasí dokonce udobřilo natolik, že jsme zmkrli Annie Canyon s "hoodoos" za tochy slunce. Ty tu, narozdíl od Drumhelleru o kterém píšu zde, vznikly tlakem sirných par zespoda a tak mají jiný tvar.
Každopádně prodlévat déle na severu se na začátku podzimu neukázalo jako super nápad a tak mizíme dál na jih. Cestou ještě krátká zastávka na Upper Klamath Lake, kde máme štěstí na jednu malou žabku a hromady pelikánů a pak už hurá do Kalifornie na Lava Beds....