San Francisco days, San Francisco nights....

Ano, v tomhle přízpěvku bude hrát prim město, o kterém jste myslím všichni minimálně někdy slyšeli. Slavné San Francisco. Kolébka Hippies, mlžný přístav, noční můra pro cyklisty (kopečky jsou fakt hodně příkré), nejznámější vězení Alcatraz či most Golden Gate...
Samotné San Francisco není jak rozlohou tak i lidnatostí nijak veliké. Bydlí v něm jen 800 000 lidí, což z něj dělá až 14. nejlidnatější město USA. Nicméně samotné San Francisco je vlastně jen severní oblast poloostrova a všude kolem se rozkládají další města - Berkeley se slavnou University of California, známou nejen prestiží vzdělání ale i protesty proti vietnamské válce, Richmond na severu a Oakland na východě přes vodu. Na jihu pak San Mateo, Palo Alto a Sunnyvale, kde je slavné Silicon Valley plné HQ různých IT firem a na jihovýchodě pak Santa Clara a San Jose.

ano, kopecky

Dohromady má tato aglomerace San Francisco Bay kolem šesti miliónů lidí, což už je skoro srovnatelné třeba s aglomerací GTA u Toronta.V reálu je člověk pořád obklopen zástavbou a spousty silnic. Hranice San Francisca jsou však alespoň ze tří stran jasně ohraničené vodou zátoky.
My jsme se k San Franciscu přiblížili od severu, a protože žádná mlha zrovna nebyla, slavný Golden Gate Bridge jsme viděli už z parkoviště v Richmondu. Pak jsme se houstnoucí dopravou prohrkali Berkeley do Oaklandu a přes San Francisco-Oakland Bridge (mýtné směrem do města) a Yerba Buena Island do samotného města. Bohužel se nám nepodařilo sehnat po vzoru Scotta MacKenzieho květiny do vlasů, ale přiznejme si, že minimálně já s Ondrou bysmě s nimi v dnešní době byli trošku gay, tak jsme si aspoň tuhle asi nejznámější písničku pouštěli v rádiu.
Hned po příjezdu v odpoledních hodinách jsme hledali nějaké to ubytování. V prvním hostelu měli plno, navíc prostředí nebylo nic moc (potulující se bezdomovci) a odkázali nás do dalšího. Ten byl v super lokalitě - přímo ve Fort Mason s výhledem na Golden Gate, Alcatraz a zátoku, navíc v krásném parčíku.

blízko centra-za snesitelný peníz

Bohužel zase měli jen společné dorms a to ještě dělené na pánské a dámské takže by to znamenalo spát odděleně aspoň co se Katky týkalo. Nechali jsme to v záloze a šli hledat dál. Nakonec to pořešim motel Redwood Inn přímo na Lombard street. Fakt je, že konec října už je spíš po sezóně, nicméně bydlení jsem se bál o dost víc. V oblasti právě Lombard street@Franklin  street jsme podobných motelů viděli povíc. Vzdálenostně je to pak cca půl hodinky pěšky do Chinatownu nebo  hodinová procházka do parku Presidio k patě Golden Gate Bridge, takže lokalita je pořád dost slušná.
Navíc šlo o klasický US motel, takže parkování v ceně a na pokoji mikrovlnka+kávovar, což se hodí.

Italská čtvrt

Po ubytování jsme ještě s Katkou vyrazili na procházku do města. Vzali jsme to na východ po Lombard street na Russian Hill, kde se nám podařilo o pár kroků minout nejzakroucenější část právě Lombard street, ale protože jsme ji viděli druhý den tak nás to zas tolik nemrzelo. Procházka ale dala celkem zabrat. Kopeček nahoru, kopeček dolů a pořád dokola. A že to jsou kopečky! Stoupaní/klesání je většinou hodně prudké. Vylezli jsme tedy na Russian Hill a po Hide street jsme to vzali do Chinatownu. Cestou jsme obdivovali slavné Cable car a slibovali si, že zítra se určitě musíme svést. Poblíž Chinatownu je také rozvodná stanice kabelů pro Cable cars, do které je vstup zdarma. Už měli sice zavřeno ale další tip na zítřek to byl.
Samotný Chinatown jsme jen proběhli a vydali se dál uličkami a ulicemi na sever.  U křižovatky Vallejo st a Columbus ave jsme pak čirou náhodou narazili na Italskou čtvrť. Není tedy pravda, že by SF bylo hlavně čínské, spíše je metropolitní a živé, což považuji za super věc. Unaveni jsme se vrátili zpět do motelu, já si ještě před spaním vyběhl na střechu mrknout na Golden Gate a šlo se spát.

Golden Gate Bridge mlžný

Další den ráno byl ve znamení, troufám si tvrdit, největšího symbolu San Franciska - mostu Golden Gate. jeho jižní část je v oblasti parku Presidio, takže v hezkém prostředí, kde je i informační středisko, socha hlavního inženýra Josepha Strausse a spousta modýlků ukazujících jak probíhala stavba a pod. Je to krásně udělané a člověk se tam dozví spoustu zajímavostí. Věděli jste například že poslední nýt byl z ryzího zlata, nicméně byl tak měkký že téměř hned upadl a navždy zmizel ve vodách Sanfranciské zátoky?

Golden Gate Bridge jasný

Samotný 2737m dlouhý visutý most byl v době svého dokončení v roce 1937 nejdelším vysutým mostem na světě. Za zmínku jistě stojí, že tu byly v podstatě poprvé použity ochranné pomůcky dělníků jako helmy, brýle nebo záchytné sítě a lana. Právě jim vděčí Golden Gate za nízké oběti na životech během stavby, které dosáhly čísla jedenáct jenom proto, že se s deseti dělníky utrhlo lešení a tuto váhu už právě sítě nezvládly zadržet. To ostře kontrastuje s faktem, že most drží smutnou druhou příčku v počtu sebevražd na světe.

Je to asi dáno tím, že tu nejsou žádné záchytné body, zábradlí jde bez problémů přelést a pád do studené vody plné zrádných proudů nějakých sedmdesát metrů pod námi je téměř vždy smrtelný. Město však nechalo na sloupech instalovat telefony, pomocí kterých se dá spojit přímo s linkou důvěry a uvažuje se o záchytných sítích takže se snad statistiky zlepší.
Golden Gate má také na svoji dobu docela zvláštní konstrukci. Při návrhu se totiž muselo počítat s tím, že v této oblasti je nejen hodně spodních proudů, které mohou podemílat ukotvení sloupů ale hlavně poměrně dost zemětřesení, která musí most samozřejmě vydržet. Celá konstrukce je tak nečekaně "dynamická", což právě ukazují modely u paty mostu. Prostě když už zemětřesení přijde, tak se most celý rozhoupe na závěsných lanech jakoby byl z gumy ale nerozpadne se. Ne že bych chtěl v dobu zemětřesení na mostu být, houpat to musí kvalitně, ale aspoň se to celé nezřítí do vody.

Golden Gate červený

Nátěr mostu je oranžovo červený (pro ženy: oficiální barva je "international orange") hlavně z důvodu viditelnosti. tato oblast je kvůli studené vodě a poměrně teplému pobřeží kalifornie dost mlžná. Existuje dokonce parta, která most furt dokola natírá. Je to doslova nekonečná práce. Když skončí na jedné straně tak začínají na druhé znova... nějakou partičku v helmách jsme tam dokonce i potkali, třeba to byli oni. Celý most je potom poďobaný nýty, kterých je kolem 600 000 kousků.
Golden Gate Bridge je hodně vytížený dopravou (přes 120 000 aut denně), takže procházka po něm nepatří k nejklidnějším. Celé to hučí a smrdí a vibrace jsou znát. I tak je ale procházka zážitkem.
Na most jsme vykročili poměrně brzo ráno a mimo pár běžců jsme na něm jako chodci byli celkem osamoceni. Počasí bylo podmračené, a trošku mlhavé, ale jen jsme na most vstoupili, začalo se vyjasňovat.

že by parta natěračů?

Za pár minut už nad námi byla modrá obloha a měli jsme krásný výhled na downtown SF, Alcatraz a kopečky na severní straně mostu. Lidí začalo přibývat a za chvíli už byla pěší část mostu celkem plná. Musím přiznat, že most samotný na mě udělal dojem. Clověk může vidět spoustu dokumentů a fotek ale ta obrovitost skoro třista metrů vysokých sloupů mezi kterými jsou zavěšená skoro metr tlustá hlavní lana, to vše v červené s modrou oblohou nad hlavou... to se prostě musí zažít.

Chinatown

Z oblasti Golden Gate Bridge a Presidia jsme pak skočili na autobus a přejeli do downtownu. Protože jsem na asii trošku ujetý tak jsem chtěl vidět hlavně Chinatown, který je nejstarší a největší čínskou komunitou mimo asii. Nemůžu si pomoct, ale mám prostě rád to lidské hemžení, malé obchůdky a spostu pachů které se k tomu pojí. SF Chinatown v tomhle nezklamal, nicméně mimo velikosti mi zas tak super nepřipadl.
Z kabelové rozvodny pro slavné Cable Cars, která se nachází na rohu Washington st a Mason st. jsem byl naopak nadšen. Cable Cars jsou určitě jednou z klasických věcí co se daji v SF potkat, takže možnost nahlédnout pod pokličku do srdce celého systému a ještě k tomu zadarmo prostě nešlo minout.

Strojovna pro Cable Cars

Samotných cable cars linek bývalo ve své době v SF dvacet tři, nicméně v padesátých letech dvacátého století město zvažovalo kompletní ukončení provozu. Díky paní Friedele Klussmannové a dalším aktivistům se však rozpoutala kampaň za ponechání, což zachránilo do dnešního dne alespoň tři linky - Powell Hyde (linka 60), Powell Mason (linka 59) a California street (linka 61). Z toho je patrné, že Cable Cars už zdaleka netvoří páteř hromadné dopravy v SF, ale jsou spíše turistickou atrakcí. Samotné vozy nemají vlastní pohon, jediné co řidič ovládá je spojka, která se zakusuje do 3.1cm tlustého ocelového lana vedoucího pod ulicí. Celý systém je poháněn z centrály, kde bývaly napřed parní, dnes elektrické motory a hlavně převodovky a kladky směřující lana do jednotlivých ulic. Připomělo mi to něco částečně postaveného z Merkuru a částečně kulisu ze Zemanových filmů.

Lano pod silnicí

Rychlost lana je mírně pod 16km/hod., z čehož logicky plyne že ani samotné vozy nemohou jet rychleji. Samozřejmě to není nijak závratná rychlost, ale je to určitě lepší než šlapat do příkrých kopců SF třeba s taškou plnou nákupu.
Samozřejmě jsme se chtěli svézt, ale čekat na normální zastávce se ukázalo jako naivní nápad. Všechny vozy jsou plné už od konečné, kde čekají celkem dlouhé fronty lidí a šance že přijede nějaký, který by v půlce cesty nabral další tři pasažéry je skoro nulová. takže ze svezení nebylo nic. I tak je ale super tyhle vozy sledovat jak si to šinou nahoru a dolů po ulicích. Působí to vše takovou historickou atmosférou.
Z rozvodny jsme to střihli na severovýchod přes komerční čtvrt SF, která vlastně není ničím moc zajímavá, k jednotlivým molům "piers" na nábřeží. Jezdí tu takové obsarožní šaliny které mi přišli designově dost povedené. Připomínaly mi americká padesátá léta protáhlých korábů silnic a oblých tvarů lemovaných chromem, což můžu.

Po pobřeží jsme došli k Pier 39 což je molo, určené především pro turisty. Najde se tu spusta lákadel v podobě sladkostí, kolotočů, upomínkových předmětů a pouličních umělců. Navíc je z něj super výhled na ostrov Alcatraz a hlavně, hlavně se u něj válí spousta lachtanů. A jakože fakt spousta. Tolik smradu a lenochů pohromadě jsme tedy ještě neviděli. Prostě klasičtí kalifornští plážový povaleči... Nikdo neví proč si vybrali zrovna tohle místo, ale správa přístavu to nechala vyklidit pro lodě takže mají na válení se klid...

Pier 39

Z Pier 39 jsme to vzali dál po pobřeží na Fisherman's wharf, zmrkli pár stánků s rybími a mořskými dobrůtkami ale hlavně se zastavili v pekárně Boudin. Ta je vyhlášená hlavně kváskem, ten  je speciální díky slanému a vlhkému vzduchu který je jenom v oblasti San Francisco bay. Co je na tom pravdy nevím, faktem je, že kvásek se dá ve formě prášku i koupit. Mě spíš ale zaujal systém distribuce pečiva - u pecí se pečivo dá do takových minilanovek které mají kolejničky u stropu, a tak pak celý koš dojede přímo k prodejnímu pultu. Vše je přitom prosklené a tak se to dá přes výlohy krásně sledovat. S tvary rohlíčků a bagetek si taky vyhrají. Viděli jsme tu raky, rybičky, medvídky a spoustu jiných podivností.

Z Fisherman's wharf jsme to střelili zpět na Russian hill a cestou domů zmrkli část Lomard street, podle místních "nejzatočenější ulice na světě" (což není pravda, Snake Alley v Burlingtonu, Iowa má stejně zatáček a je o kousek kratší, jenže koho by zajímal nějaký Burlington kdesi v zaprděné Iowě ;-). Každopádně je to další z dominant SF a je skoro v každé denní či noční době plná turistů. Původně byla ulice projektována jako rovná, ale prudké stoupání bylo moc i na San Francisko, takže bylo rozhodnuto o zatáčkách. Cestou ze San Franciska jsem si ji i odřídil, a musím říct, že to není pro evropana, zvlášť takového který řídil např. v Toskánsku, nic tak strašného.

Zamotáno na Lombard street

Další den už byl odjezdový, ráno jsme přejeli Golden Gate směrem na sever do Golden Gate National Reservation Area. Docela lidem z SF závidím. Stačí přejet most a člověk je v krásné přírodě. Navíc se super výhledem na město a most na jihu, nebo spoustu kopečků a poloostrůvků na severozpápadě.
Tady jsme to ale trošku zvorali, nenabrali jsme benzin přímo ve měste s tím, že po cestě ještě něco bude, za mostem začalo svítit "hladové oko" a benzinka okolo veškerá žádná. Takže místo plánovaného minivýletu k majáku a pobřeží jsme se museli vrátit do SF pro palivo. Tak snad příště....
Jo, a pokud by Vás někoho zajímal Alcatraz: určitě to bude zajímavé, ale i mimo sezónu se bylo nutné přihlásit minimálně tři až čtyři dny předem takže s tím počítejte.

V kruhu ohnivém

Mazanita Lake, v pozadi Lassen Peak

Tuším že jsem v některém ze starších přízpěvků zmiňoval, že v podstatě celé západní pobřeží severní ameriky se nacházi v tzv. Pacific Ring of Fire, který se táhne od Nového Zélandu přes Jávu,Filipíny a Japonsko až na sever k Alejutským ostrovům a pak právě západním pobřežím USA až do jižní ameriky. V této oblasti se nachází přes 75% aktivních vulkánů a odehráva se tu 90% zemětřesení na světě, takže jde o oblast geologicky hodně aktivní. Tolik k úvodu.

Devastated area, Lassen Peak

My se původně plánovali podívat do Yellowstone NP (který je nejaktivnější vulkanickou oblastí v USA s vyjímkou snad Hawaie, ačkoliv v Ring of Fire neleží), nicméně plán cesty nás zavál trošku jinam, navíc Yellowstone leží poměrně vysoko v horách a dost na severu, tak je tam koncem října už prý dost často už sníh a dost slušná klec...
Nicméně právě díky "kruhu ohně" se nám naskytla příležitost nějaké to bublání zmrknout v Lassen Volcanic parku. Dojeli jsme do něj ze severozápadní strany po route 88 a hledali bydlení. První kemp byl opuštěn a ikdyž se do něj vjet dalo tak závora u vjezdu hrozila že nás tam někdo zavře a bude prů...švih. Takže jsme po úvaze popojeli ještě kousek do kempu hned u Manzanita Lake a cestou potkali medvíďata přebýhající přes cestu. Bylo to naše jediné setkání s medvědem, což je překvapivé protože v Kanadě a USA jsou prý docela hojní. No ale co už, jak praví klasik "lepší medvídě na cestě, než grizzly ve stanu" takže si za tolik nestěžuju.

Cold Boiling Lake

V kempu bylo celkem dost lidí ale spíše stany než RV a vybavení základní sestávající ze suchého WC. Tekoucí voda byla vzhledem ke konci sezóny už stopnutá. Takže jsme to zapíchli na vybraném místě, ukuchtili a šlo se spát. Naštěstí amíci okolo grilovali jen chvíli a zapíchli to taky slušně brzo takže nás neotravovali vůní pečínky ;-).
Ráno nás skásnul správce kempu, na to že neměli ani vodu nám přišla částka docela vysoká ale co už... Ještě než jsme vyrazili za vulkány, udělali jsme si procházku kolem jezera v jehož hladině se odrážel Lassen Peak jak v zrcadle. Bohužel na focení to moc nebylo, chtělo by to spíš večer, samotná sopka byla v protisvětle. Nicméně zase krásně barevný podzim.

Po route 88 jsem popojeli dál na jih na "Devastated area". 19. Května 1915 tu Lassen peak explodoval a urval se mu celý vršek. Pak 22. Května to bouchlo znova a urvalo se ještě víc. Všude kolem se valila láva a taky voda z ledovců.... prostě Sodoma s Gomorou. Trošku mě zklamalo, že samotná Devastated area už není tak "devastated" jak by člověk čekal, ale výhled na Lassen peak byl skvělý a světlo na focení dopoledne o dost lepší než u Manzanita lake. Pak se popjelo kousek dál, já s Katkou jsem si dal trek kolem Cold boiling lake, které tedy v rozporu s popisem v letáčcích nějak moc nebublalo, pár bublinek spíš připomínalo vyčpělou minerálku než vařící vodu, přes Mill Creek falls, což je celkem vysoký vodopád v krásném prostředí ale bohužel s celkem malým průtokem až do Yah-mah-nee Visitor centra. Procházka pěkná, ráz krajiny mi připomínal takovou skalnatější Šumavu. Ondra si mezitím vylezl nahoru na Lassen Peak vulkán a pak nás potkal u visitor centra.

Bumpass Hell

Tam jsme nabrali pitnou vodu a vyrazili na vrcholnou zajímavost dne - Bumpass Hell. Už cesta autem po Lassen Peak highway byla plná super výhledů a pak po krátkém treku jsme došli do samotného sedla. A tady už to konečně pořádně bublalo! Napřed na náš čich zaútočil smrádek zkažených vajíček a pak už jsme došli až dolů do sedla. Protože zem je tu dost nestabilní, chodí se tu po takových dřevěných chodníčcích. Každý rok na to ale prý pár lidí nedbá, chce si šlápnout aspoň pár kroků po horké zemi, propadne se nohou do vřelé vody a popálí. Docela bych tomu i věřil, půda okolo byla protkána různými dírami a soupouchy ze kterých se valila pára a smrad.
Samotné sedlo je rozlohou docela malé, ale jsou tu k vidění i vařící jezírka s pyritem, šutry obalené sírou, bublající bahínko a podobné geologické radovánky. Prý to celé ohřívá láva, nějakých šest mil pod povrchem. To musí být teda hukot když to mocně bublá až navrchu.

Jako perličku jsme ještě potkali staříka sedícího na parkovišti a hrajícího na housle. Žádný Paganini to tedy nebyl, ale i tak mi přišlo zvláštní někoho takového zničehonic objevit. Hrál jen tak pro sebe, že bylo parkoviště liduprázné mu bylo fuk. Taková fajn forma relaxace. Až tedy na ten skřípot protože fakt moc neuměl.
Yellowstone bude asi lepší, ale tohle bylo taky dost zajímavé a člověk holt nemůže mít vše. Jen škoda že jsme nedali východní část parku, tam by měly být suťová pola a kónické sopky, takže taky zajímavé věci. Nicméně sutí a pod. jsme si spravili chuť v Death Valley takže žádná tragédie... ale o tom až někdy příště.

Bumpass Hell

Bumpass Hell

Bumpass Hell, šutry od síry

Bumpass Hell, slunce dělá přes větve a čmoudíky super efekty

Bumpass Hell

Jako Hobiti v Rudém lese

Nojo, nojo. Ja vim že to flákám. Nějak není vůle a chuť psát. A bez chuti se prostě dobrý pokrm neuvaří. Na druhou stranu, sám si potřebuju utřídit vzpomínky než to komplet zapomenu. Takže to nedelám pro vás, milí čtenáři, ale pro sebe! ;-)
Minule jsem cosi vyplodil o Lava Beds, další zastávka je Redwood.
Přejeli jsme na západ co to jen šlo až úplně k pobřeží a dali bydlení v Crescent city v motelu. Holt sprcha a tak už byla potřeba jako sůl.

Ráno jsme pak přejeli jen kousek do lesa (přičemž jsme trošku zakufrovali a vydali se po jakési dálnici kamsi jinam, ale naštěstí nám to rychle došlo) a byli jsme odměněni pohádkou. Park, o kterém jsem předtím nikdy neslyšel se ukázal jako super volba (díky, Ondro!). U městečka Crescent city jsme zajeli mezi stromy a že to byli obři. Sice ne tak rozměrní jako ve známějším Sequoia NP ale o to vyšši a hlavně - hlavně bylo všechno tak super fousaté a zarostlé a mlžné. Musím říct, že v porovnání s Redwoodem mi pak přišel Sequoia park celkem slabší. Katka pak tvrdila, že tak jak se jí dýchalo tady se jí nikdy tak super nedýchalo. Jestli někde existuje předobraz lesa Fangornu z Tolkienova Pána prstenů, pak je to určitě tady.

Hned po vjezdu do nejsevernější části - Jedediah Smith Redwood state park jsme se ocitli na úzké cestičce Howland Hill Road pro auto a přišlo mi to jako bych vjel omylem autem do obrovské katedrály Sekvojí vždyzelených (Sequoia sempervirens) a Douglasových Jedlí. Všude kolem mohutné sloupy kmenů s korunami až někde v nebi a do toho paprsky slunce prosvítající zamlženým vzduchem. Najednou jsem se cítil maličký a nicotný a fantazie mi kouzlila představy domečky skřítků v mechu a plachých elfů schovávajících se v kapradinách.
Udělali jsme si procházku od auta po okolí a mimo sekvojí stromů-dlouhánů jsme na břehu říčky narazili na další zajímavost. Stromy celé obrostlé mechem! Všude kolem bylo najednou nalezelnalé přítmý plné vousů ze kterých odkapávala voda. Přitom krásně ticho a klid. Balzám na duši a pastva pro oči.

Odpoledne jsme pak sjeli zpět na jižní část Crescent city, prý se tam na pobřeží válí lachtani. My jsme je málem zazdili při procházce na polostrov u Anchor bay ale naštěstí nebyla "líná huba, holé neštěstí" a místní nám poradili že se vyhřívají na molu přímo v přístavu. A ono jo. Kdo by byl čekal že pohrdnou pláží a raději se vyhoupnou mezi zakotvené lodě?
Každopádně bylo jich dost. Na obrázku sice roztomilí ale ve skutečnosti jsou to pěkný hovádka. Hýkají a grkají a smrdí jak pytel starých ryb. Plaší zrovna nebyli, spíš my měli respekt před jejich mohutností a hlavně zuby. Podle toho rybího smradu by se kousanec od nich asi slušně dovedl zanítit, takže focení na blíž než tři metry se nekonalo. Působili na mě taky docela dost líně. Prostě takoví plážoví povaleči. Jen se válet a hýkat!

Pak už hupky dál, čekal nás přejezd do jižnější části Redwoodu a taky nalezení místa na přespání.Cestou z auta Katka ještě zahlédla elky (česky sob, ale také Jelen wapiti. V našem případě to druhé). Byli sakra mohutní, potulovali se komusi u baráku a nechali nás přijít na pět metrů. Neuvěřitelné jak jsou v americe ty zvířata otrslá.

Spaní jsme původně uvažovali v kempu přímo v Redwoodu ale byl nějaký jakože nóbl a chtěli značnou částku za přespání. Navíc zase plno RV s grilujícíma amíkama a zapíchnutýma US vlajkama velikosti prostěradla. Takže jsme se na to vyprdli a nakonec našli "ubytko" na vyhlídce Redwood Creek Overlook na celé údolí. Super! Díky tomu, že v okolí není pořádně žádné osídlení tak noc byla vážně tmavá a tolik hvězd jsem snad ještě neviděl. Uvažoval jsem o přespání pod širákem ale bylo kapku větrno tak jsme to nakonec zabalil do stanu.
Další den byl v plánu trek k nejvyššímu stromu na světě. Ten se nachází na dně údolí, kde jsou nejlepši klimatické podmínky na růst Sekvojí vždyzelených - vlhko, ale ne slano (slaná bríza od moře je zachycena protějším svahem), teplo, nevětrno... Ke stromu se dalo dostat buď autem na nějaké parkoviště, avšak bylo třeba povolení a na začátku cesty byla závora se zámkem a pak kousíček pěšky, nebo pěšky delší trasou.

Povolení a klíček nebylo, navíc jsme spali vlastně přímo na začátku Dolason Prairie Trail, stezky která vedla k Tall Trees Grove.
Cesta tam bykla pohoda. Pořád z kopce, krajina se měnila z vysoké trávy a sušších stromů v čím dál vlhčí a s vyššími stromy. Paráda. Po nějakých sedmi kilometrech směrem dolů jsme došli až na dno, překročili říčku, tekoucí hlubokým korytem po dřevěném mostě a kousek do protisvahu došli na místo. Samotný trail na Tall Trees Grove je jen cca kilometr a půl dlouhá stezka. O co je kratší, o to je ale malebnější.

Platí to samé co jsme napsal výše - vzduch, ticho a příroda kolem působí jak katedrála. Kolem se líně plazí říčka Redwood creek, ve které jsme si krásně okoupali nohy.
Samotný nejvyšší strom na světě - Hyperion se svými 115m se trošku ztrácí v okolních stromech, protože prostě nestojí o samotě ale i tak jsme si odnesli silný dojem.
Cesta zpět byla celkem záběr. Logicky pořád do kopce. Navíc bylo celkem vedro a museli jsme šlapat abysme nezatměli. Docela jsem si nadával že jsem do fotobáglu bral teleobjektiv, který je nejtěžší a v lese jsem ho nepoužil, nicméně cokdyby člověk potkal nějakou tu zvěř?
Auta jsme dosáhli v posledních paprscích slunce, převlékli se do suchého a hurá najít nějaké bydlení. Cestou jsme se ještě stavili do drahého RV kempu dát si teplou sprchu za pár čtvrťáků a něco uklohnit. Holt zdroj pitné vody na umytí nádobí se hodil. Noc jsme pak strávili o cca dva kilometry dál na nějakém parkovišti. Opět záchody k dispozici, tentokrát i s elektřinou!
Ráno se nad loukou válela mlha a my vyrazili směr jihovýchod na Lassen Volcanic....